Originální film o několika rodinách a zvláštním místě, které obývají. Příběh prochází generacemi a zachycuje lidskou zkušenost v její nejčistší podobě. Richard (Tom Hanks) a Margaret (Robin Wright) jsou hlavními postavami příběhu o lásce, ztrátě, smíchu a životě….
Here – Velké shledání tváří a tvůrců Forresta Gumpa
Robert Zemeckis už je po právu vnímán jako legendární tvůrce. Honba za diamantem, Trilogie Návrat do budoucnosti, Falešná hra s králíkem Rogerem, Forrest Gump, Trosečník a nebo také jeho animované snímky jako Polární expres, Beowulf nebo Vánoční koleda. Poslední snímky Zemeckise jako Vítejte v Marwenu, Čarodějnice nebo hraná předělávka Pinocchia od studia Disney, možná nejsou těmi největšími trefami, minulost Zemeckisovi tvorby je ovšem pořád tak fascinující, že budou jeho projekty nádále tak nějak středem pozornosti.
Zemeckisův 22. celovečerní film je adaptací grafického románu Here. Ten sází na poměrně zajímavý koncept. Zachycuje totiž stejnou polohu ve vesmíru v různých bodech času. Přelomový experiment v rámci komiksového média? Málokterý filmař, který je proslulý svým vztahem k vizuálnímu vyprávění, by se k jeho adaptaci hodil tak málo jako Robert Zemeckis. A do toho se v hlavních rolích objevují Tom Hanks a Robin Wright, hlavní hvězdy Zemeckisova Forresta Gumpa. Vrací se i kameraman Don Burgess, autor hudby Alan Silvestri a Zemeckisovi navíc se scénářem pomohl scenárista Eric Roth. Je ovšem shledání tohoto týmu záminkou k nové uznávané audiovizuální klasice?
Zajímavý koncept někdy nestačí?
Je tomu skutečně tak, kamera prakticky po celou dobu zachycuje jeden prostor a sleduje postupné změny okolo daného prostoru od pravěkých časů po současnost. Rozhodně zajímavý koncept a komiks Richarda McGuirea díky němu není uznáván pro nic za nic. Zemeckisův mix hraného dramatu a „časosběrného dokumentu“ se snaží fungovat především v tom, na co se Zemeckis ve svých posledních filmech cílí nejvíce – vizuální efekty. Tom Hanks a Robin Wright se tak dočkávají digitálního omlazení, které působí minimálně přesvědčivě a takové digitální omlazování z Irčana Martina Scorseseho by jistě závidělo. Jen „mrtvé oči“ budou zřejmě i nadále do budoucna trošku problém.
Sázka na nelineární vyprávění je prazvláštní
Už dramaturgická sázka na nelineární vyprávění je poněkud podivná a jedná se o jeden z těch případů, kdy absence chronologie vlastně nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Emocionální váhu toho, jak čas plyne a jak se svět kolem nás bude vyvíjet i dávno po našem odchodu z tohoto světa, to tím vlastně jenom shazuje. Občas se prostě jako po vzoru komiksu objeví nějaké políčko, které nás vrátí do jiného bodu v čase. Nejvíce dojemná scéna filmu, která výtečně funguje především díky Silvestriho sázce na další hudbu skrývající plno emocí, se stejně chronologicky odehrává jako poslední.
Ani původní komiks McGuirea není řazen chronologicky, v rámci komiksového média ovšem daný koncept funguje. To, co ovšem funguje na stránkách komiksů, nutně nemusí fungovat v hrané podobě. To nám ostatně dokazuje mnoho komiksových adaptací, které se někdy až příliš snaží být věrné svým předobrazům ze sešitů. Zemeckis se navíc tentokrát neopírá o silný příběh a audiovizuální pozlátko samotné k uspokojení nestačí.
U Muže na laně šlo vnímat Zemeckise ještě jakž takž jako schopného vypravěče, tady to ovšem bohužel až příliš vyvolává pocit toho, že je starý Robert Zemeckis pryč. Ten Robert Zemeckis, který mnoho let tvrdí, že je proti realizaci Návratu do budoucnosti IV, aby následně přiznal, že by vlastně rád realizoval filmovou adaptaci muzikálové verze (ano, ta existuje!), kdyby studio Universal nebylo proti.
Zdánlivě jde o jeden z těch smutných případů, kdy filmař nemůže nejenom odejít na vrcholu, ale zároveň mu chybí jakási forma ochoty odejít alespoň s důstojností. Díky nejedné klasice je ovšem pořád snadné k Zemeckisovi přistupovat s úctou. I když klouže na tenčím ledě nežli jeho titulní Polární expres.
Okázalé možná, nějakým způsobem působivé vlastně vůbec
Okázalé je Here už jenom tím, že se skutečně většinu času nehýbeme z jednoho míst. Je jedno, jak moc subjektivně vlastně trávení na tomhle místě se skoky v čase sem a tam trvá. Je jedno, jak to celé začne v průběhu působit více a více umělé. Klíčové je, že to vlastně po celou dobu není nikterak působivé. Což by především vůči tvorbě Zemeckise před rokem 2000 bylo bráno jako čiré kacířství. Zemeckis tak zdánlivě potvrzuje svůj kreativní úpadek. Celé to asi muselo dát strašnou práci, vidět sehrané duo z Forresta Gumpa opět spolu vlastně potěší. Ale jako celek to prostě celé nikam nevede.
Brát to jako duchovní pokračování Forresta Gumpa by byla velká urážka Forresta Gumpa a toho Zemeckise, kterého šlo jako filmaře zbožňovat. Aktuální Zemeckis působí jako někdo, kdo je ochotný se jako filmař předvádět a přitom pořád nějak přijít s něčím, co jeho filmu dodává poměrně luxusní pozlátko. Kvalitní obal je ovšem k ničemu, jak je jeho obsah nefunkční a do jisté míry prázdný. Úpadek tohoto oscarového tvůrce bolí, protože jeho tvorba zvládla ještě před Mužem na laně být v nejednom ohledu sympatická. A to i v období, kdy 10 let života strávil tvorbou CGI animáků a před odpískáním málem došlo i na jeho CGI předělávku Žluté ponorky.
Aktuální Zemeckis působí jako ten začínající filmař, který se ještě hledá. Háček je v tom, že je Zemeckisovi 72 let. A na rozdíl od takového Stevena Spielberga Zemeckis na stará kolena jakoby opravdu ztrácel to, co jeho snímky dělalo tolik výjimečné. Jeho filmy měly velký přesah a třeba první Návrat do budoucnosti je dodnes na amerických filmových školách označován za snímek s dokonalým scénářem. Zemeckise možná mohl až nezdravě zaujmout koncept původnímu komiksu, v této filmové podobě ovšem koncept nefunguje. Škoda.
Here závěrem
Bude Here takový ten nedoceněný filmový experiment, který (symbolicky) čas zvládne plně docenit? Spíše ne. Koncept komiksu Richarda McGuiera vyvolává sympatie v rámci netradičních vod, ve filmové podobě ovšem nefunguje. Tedy ne v tom případě, kdy Zemeckis vsadí pouze na to, že proletí historií z jednoho bodu (s nešikovně zvolenou sázkou na nelineární vyprávění) a nebude přitom spoléhat na ten nejsilnější příběh. „Emocionální“ příběh jedné rodiny tam prostě je. A nějak se odvíjí. A pak to skončí.
Ten starý dobrý Robert Zemeckis v tom pořád sem tam vidět je, jinak jde po řadě snímků, které odstartovalo Vítejte v Marwenu, o utvrzení Zemeckisova úpadku. Jakýkoliv další Zemeckisův snímek bude pořád vyvolávat zvědavost a úcta k jeho rané tvorbě nezmizí. Starý dobrý Robert Zemeckis v nejlepší formě je ovšem už možná definitivně ztracen….
Verdikt: 5 z 10
Zdroj titulního obrázku: Sony Pictures
