Film sleduje bosse italsko-americké mafie Vita Genovese (Robert De Niro) a Franka Costella (Robert De Niro). Rodinou Genovese je spáchán atentát na Costella. Ten přežije, ale je zraněn a v tom důsledku se rozhodne nechat své mafiánské dny za sebou…
Robert De Niro má s filmy o mafiánech bohaté zkušenosti, svého prvního Oscara přeci jen získal za roli Vita Corleoneho v Kmotrovi II. Po Tenkrát v Americe, Neúplatných, Mafiánech, Příběhu z Bronxu, Casinu, nebo Irčanovi, se ve filmu Dvě tváře zločinu dočkal De Niro rovnou dvojrole mafiánů. Jedná se poté o projekt, který se v Hollywoodu chystal již od 70. let, kdy si několik filmových studií postupně za roky přehazovalo práva. Teprve v květnu 2022 se na filmu začalo seriózně pracovat u studia Warner Bros.
Scénáře se konkrétně chopil Nicholas Pileggi, zodpovědný právě za zmíněné Mafiány a Casino, režie poté Barry Levinson, který již s De Nirem spolupracoval na filmech Vrtěti psem, Spáči, Co se vlastně stalo a Čaroděj ze země lží. Už dle prvotních indicií se tak jednalo o film, na kterém se podílí zkušení realizátoři nejedné klasiky, jejich společná účast by už poté sama o sobě mohla naznačovat velké věci. Jaký je ovšem výsledek?
Dvě tváře zločinu – Gangsterka, která přišla příliš pozdě
Pillegimu je 92 let, De Nirovi i Levinsonovi 81 let, jejich spolupráce tak přichází v moment, kdy jsou všichni tři stěžejní osobnosti tohle filmu ve velmi pokročilém věku. Těžko vlastně říci, jak by tenhle film mohl fungovat nějakých 30 let zpátky, kdy se chystala už jeho x verze, v roce 2025 ovšem film jako Dvě tváře zločinu přichází příliš pozdě.
Dvě tváře zločinu ve svých nejlepších momentech evokuje Irčana. V roce 2019 se jednalo o film, kdy mistr ve svém oboru (v tomhle případě Martin Scorsese, opět zodpovědný třeba za Mafiány a Casino) realizoval gangsterku, která působila jako snímek, který se už ve své době jen tak netočí. De Niro v něm byl spolu se svými kolegy Al Pacinem a Joem Pescim digitálně omlazen pomoci CGI a vtipný byl minimálně v těch momentech, kdy má digitálně omlazený De Niro pořád fyzičku a pohyblivé schopnosti téměř osmdesátiletého De Nira. Barry Levinson se svém filmu vydává trochu jiným směrem. Místo CGI se tu sází na praktické omlazení pomocí make-upu a výsledek je překvapivě méně rušivý, než v roce 2019 u Scorseseho vysněného projektu. Zázraky se ovšem přesto nekonají.
Není De Niro jako De Niro
Dvě tváře zločinu působí jako přesně ten film, který se snaží evokovat mafiánské klasiky, je vlastně až překvapivé, že něco takového dostalo v aktuálním desetiletí zelenou (byť Pileggi mimo jiné rybaří s hlavou Warnerů – Davidem Zaslavem). De Niro navíc hraje oba mafiánské bossy tak trochu jiným způsobem. Těžko se dá věřit tomu, že by byl někdo na role dvou mafiánských bossů ideálnější. De Niro je bezpochyby ikona mafiánských filmů a v roli Genovese i Costella jde vnímat odkaz jeho legendárních mafiánských rolí.
Genovese i Costello přeci jen symbolizují odlišné povahy mafiánů a jestli se někdo dokáže ve vzájemných konfrontací vyrovnat De Nirovi… je to právě De Niro. Rozhodnutí o tom obsadit do role dvou rivalů stejného herce přesto v součtu působí krapet podivně a sice něco, co by se mohlo případně uchytit v marketingové kampani (neuchytilo), přesto se dá ovšem říci, že bylo rozumnější do role jednoho z mafiánských bossů obsadit někoho, kdo dokáže s De Nirem držet krok (třeba zmíněný Pacino a nebo Joe Pesci, kterému by role Genovese docela slušela). Levinson za kamerou navíc působí dojmem, že se velmi snaží přiblížit stylu Martina Scorseseho, působí to ovšem přinejlepším jako neurážející napodobenina, které ovšem zároveň chybí Scorseseho hravost. Dvě tváře zločinu kvůli tomu postrádají cosi, co by se dalo nazvat osobitostí, na to je snadné neustále vzpomínat na tu či tu mafiánskou klasiku, která vznikla dávno před Dvěma tvářemi zločinu.
Film se v průběhu poměrně rozpadá
Dvě tváře zločinu se začnou v průběhu více a více rozpadat, protože se příliš rychle ukáže, že tenhle příběh kdovíjaké trumfy neskrývá. Sázku na dvojitou dávku De Nira nejde označit za eso v rukávu. Je to škoda, protože rivalita dvou mafiánských bossů je sama o sobě nosným námětem. Konfrontace De Nira s De Nirem ovšem dohrává i na fakt, že jde pouze o chytrou práci se střihem a vizuálními efekty. Konfrontace Costella a Genovese nikdy nemají tu největší váhu, protože je díky účasti De Nira v obou úlohách příliš prohlédnutelné, že se k žádné reálně konverzaci nikdy nedochází. Byť by se tak snadno nabízela scéna, která připomene tu legendární z Nelítostného souboje, nic takového reálně očekávat nejde. Kdo se navíc začne zajímat o reálnou podobu Genovese a Costella, bude mu obsazení De Nira do obou rolí připadat ještě podivnější.
Byť by tak v alternativním vesmíru mohla být konfrontace De Nira s De Nirem funkčním marketingovým tahem, v akci vzájemná konfrontace De Nira s De Nirem postrádá emoce, nějakou reálnou energii, prostě nádech čehokoliv, co by bralo dech. Už v tomhle ohledu se Dvě tváře zločinu koncepčně rozpadají, je tak škoda, že se film skutečně věnuje zajímavému období, kdy atentát na Costella měl výrazné následky a vedl k velmi zásadním událostem v historii organizovaného zločinu. Je tak škoda, že tento film s těmito události zachází poměrně fádně. Chybí tomu jakékoliv emoce, strhující sekvence, postrádá přesně všechno to, co obsahují ty gangsterské klasiky, v jejich stopách by se přitom očividně Dvě tváře zločinu rády vydaly. Před 50 lety by možná byla šance v této formě nějak ohromit, v roce 2025 je to ovšem až příliš málo a příliš pozdě.
Výsledek, který prostě musí mrzet
Jde o výsledek, který prostě musí automaticky mrzet každého, kdo si vzpomene na nejlepší filmy De Nira, Levinsona i Peleggiho. Tyhle nedomrlé výsledky filmů přinejlepším za 50% nejvíce bolí v momentech, kdy se na nich podílejí tvůrci, kteří už nemusí nic nikomu dokazovat a přesto realizují dál, kdy přitom jejich novinky nutně neshodí jejich kultovní status, přesto zamrzí, že z toho ,,přinejlepším´´ vypadlo tohle. De Niro přitom dokáže své mistrovské herectví prokázat i v kontrastu mezi oběma mafiánskými bossy, Levinson je pořád očividně šikula a Pileggi občas dokáže připomenout zlaté časy Mafiánů a Casina. Přesto po sledování Dvou tváří zločinu zbydou pouze rozmazané vzpomínky minulosti a nepříjemný kontrast s realitou.
Moc tak nesejde na tom, jak schopně funguje dobová výprava, hudba Davida Fleminga poměrně přispívá atmosféře a celé to vypadá řemeslně slušně. Levinson neservíruje úpadek z ranku Václava Vorlíčka, je vlastně fajn sledovat tvůrce, který je pořád schopen realizovat alespoň vyloženě neurážející podívanou, která jen holt nestačí na vrcholy kariéry.
Podívaná pořízená za 50 milionů dolarů by dost možná byla ještě před 30 lety byla minimálně pro cinefily jednou z top událostí roku, letos ovšem tento film přinejhorším propadl a pravděpodobně si na něj už jen tak nikdo nevzpomene. V základech se přitom pohybuje slušná gangsterka, která by mohla v nejednom ohledu fungovat lépe. A byť dvojitá účast De Nira není tím největším problémem, je přeci jen jedním z těch prvků, který kvality filmu shazuje dolů. Gangsterský odkaz Roberta De Nira přesto zůstane neposkvrněn, pokud ovšem tohle má být tečka za jeho gangsterkami, těžko to půjde brát jako odchod na vrcholu.
Dvě tváře zločinu závěrem
Dvou tváří zločinu je škoda. Robert De Niro hned v dvojroli mafiánských bossů, oscarový režisér Barry Levinson a scenárista Nicholas Pileggi, stojící za Mafiány a Casinem, dodávají přes 50 let odkládaný projekt, který trpí mnoha problémy. Jedním z nich je bezesporu podivné rozhodnutí, že si De Niro zahraje hned dvě stěžejní postavy tohoto mafiánského příběhu. Spíše ovšem zamrzí, že celé dílo působí jako výrazná snaha evokovat mafiánské klasiky, která ovšem ke stěžejnímu období organizovaného zločinu přistupuje příliš fádně a působí jednoduše jako film, který přichází až příliš pozdě. Nejedná se přitom o vyložené fiasko, spíše o důstojnou prohru, vedle níž Irčan najednou působí jako lepší film…
Verdikt: 5 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Warner Bros. Pictures
