Rok 1927. Sovětská Ukrajina. Na příkaz Stalina v Charkově byla postavena družstevní budova „Slovo“. Do luxusních apartmánů budovy ubytovávají nejvýznamnější ukrajinské spisovatele. Všichni se stávají účastníky experimentu zaměřeného na vytvoření nového typu sovětského spisovatele. Snaha o úplnou kontrolu nad procesem tvořivosti s cílem vytvořit jednotnou uměleckou metodu socialistického realismu není všem vyhovující a ne každý ze spisovatelů souhlasí s glorifikací kultu Stalina.
K obyvatelům domu „Slovo“ se nečekaně nastěhuje neznámá osoba. Je to mladý spisovatel Volodymyr Akimov (Dmytro Oliynyk). Nikdo ho nezná. Ale s jeho objevením v domě „Slovo“, se začínají odehrávat podivné události, které ještě do teď tají stěny budovy a nejsou vysvětlené….
Dům „Slovo“. Nedopsaný román – Tvořivost v totalitním režimu
Domu Slovo se filmař Taras Tomenko věnoval už ve svém dokumentu Dom Slovo z roku 2017. Šlo o skutečnou budovu postavenou ve 20. letech v Charkově, mělo jít o bydliště určené pro ukrajinské spisovatele a ostatní kulturní osobnosti Sovětského svazu. Zdánlivý ráj, kterému nechybělo mnoho vybavených pokojů ani park, byl ovšem zároveň odposloucháván na pokoji každého obyvatele domu Slovo a v prostoru se také nacházela síť tajných agentů USSR. Mnozí autoři tak byli zatčeni, spáchali sebevraždu a nebo je celá situace dovedla k šílenství. Především dokumentární tvůrce Tomenko se v rámci svého celovečerního hraného debutu rozhodl opět věnovat právě domu Slovo.
Dům „Slovo“. Nedopsaný román byl uveden v roce 2021 a oběhl hned několik festivalů. Při sledování filmu je poté zcela jasné, že přesah samotných skutečných událostí nekončí ani dávno po konci Sovětského svazu. Dům „Slovo“. Nedopsaný román pojednává o proměně zdánlivého komunistického ráje v peklo, stejně tak o tom, jak je autorství často omezováno systémem, mnohokrát mají umělci svázané ruce a jak zdánlivě snadné někdy existují cesty k úspěchu. V Československu již Jiří Trnka realizoval podobenství o boji se všemocnou rukou, která nutí umělce tvořit to, co chce ona, nikoliv samotný tvůrci.
Režim nás má rád, dokud posloucháme na slovo a občas uhýbáme stranou
Příběh filmu se odehrává na pozadí Hladomoru na Ukrajině, kdy mnozí autoři úmyslně ignorují události, které se dějí mimo jejich zdánlivý ráj, mnozí vědí, že prakticky nic nezmůžou, výjimky se snaží o nějaký vzdor i přes fakt, že nejspíše tuší, že si vytesávají svůj ortel. Nejvýraznější postavou je kromě Volodymyra Akimova, který si vybírá tu zdánlivě snazší cestu k úspěchu, postava spisovatele Mykoly Chvyljovyje, skutečného ukrajinského spisovatele, který je jednou z výjimek, která odmítá svět kolem sebe ignorovat. Akimov a Chvyljovyj jsou v podstatě zcela jasnými protipóly, jejich představitelé Dmytro Oliynyk a Viačeslav Dovzhenko poté předvádí nejvýraznější výkony z jinak velmi solidního hereckého ansámblu.
Postavy ve scénáři nejsou černobílé stejně jako není existence v totalitním režimu, scénář Tomenka a jeho spoluscenáristy Lyubova Yakumchuka je výtečný v tom ohledu, že dokáže pochopitelné přežvýkat kontext divákovi, který o událostech v tehdejším období USSR nemusí vědět vůbec nic. Už samotná expozice do vyprávění se vlastně stane tak ponořující, že je snadné se na 2 hodiny ponořit do vyprávění a sledovat film, který má zároveň vtahující vizuál a během jeho sledování působí, že je vše jaksi na svém místě.
Sovětský svaz padl, cenzura a omezování nikoliv – Film s aktuální tématikou
Dům „Slovo“. Nedopsaný román je aktuální i dávno po smrti Stalina a pádu Sovětského svazu. Cenzura a omezování svobody totiž svět neopustila. Snaha o kontrolu nad procesem tvořivosti nevyhnutelně tvořivosti ubližuje, jednotná umělecká metoda prakticky neexistuje a většinou by z autora měl vycházet především jeho vlastní pohled na svět. Protagonista Volodymyr Akimov se tak i přes zdánlivou vyšší moc a kontrolu rozkládá, protože je pořád jenom snadno uživatelnou loutkou. Dmytro Oliynyk chvílemi zvládá působit, že si roli sociopata vyloženě užívá, zároveň je snadné mu uvěřit ty momenty, kdy je projevená jeho slabost a jeho pomalé nevyhnutelné kopání si vlastního hrobu.
Dům „Slovo“. Nedopsaný román je ohromující výpovědi o době, ve které se odehrává. Ocenit se na něm musí výtečná práce se zvukem, očividně promyšlený vizuál, který si díky černobílé barvě dokáže vyhrávat se světlem i stíny (a přijít nakonec i s jedním působivým barevným zábleskem v ideální moment), především u něj ovšem skutečně dokáže zamrazit. I přes dobové zasazení je až šokujícím způsobem aktuální a to do velké míry i v kontextu dnešních médií, dezinformací a fungování v nadále existujících totálních režimech, boj s cenzurou v totalitních režimech bude i nadále jedním nedopsaným románem. Dům „Slovo“. Nedopsaný román si i proto jistě zaslouží pozornost širší veřejnosti.
Dům „Slovo“. Nedopsaný román závěrem
Dům „Slovo“. Nedopsaný román je film o 20. letech 20. století, jeho přesah ovšem dosahuje až do aktuální dekády 21. století. Film o cenzuře, omezování autorské svobody i o tom, jak se pod zdánlivě ideálním prostředím může schovávat podobizna pekla. Jakmile se naskytne příležitost film vidět, promeškat by se neměla. Když už totiž film nutně u diváka nezaboduje, dá se předpokládat, že v něm minimálně cosi zanechá. Nejspíše i ve věrných fanoušcích ruských dezinformačních webů….
Verdikt: 9 z 10
Zdroj titulního obrázku: Kinovarta
