Mrazivý thriller režiséra Francise Lawrence natočený podle románu Stephena Kinga se odehrává v dystopické budoucnosti USA. Ve vojenské diktatuře rozhoduje nejvýše postavený velitel (Mark Hamill), jenž každoročně pořádá Dlouhý pochod pro padesát chlapců ze všech států. Pravidla zní: nikdo se nesmí zastavit, nesmí zpomalit a vyhrává jen jeden, ostatní zemřou. Vítěz si může vybrat jakoukoli odměnu. Většina touží po penězích, ovšem Raymond Garraty (David Jonsson) má velmi osobní cíl související s osudem jeho otce. Lze na této cestě potkat opravdové přátele? A může jedinec něco změnit v režimu, který štve člověka proti člověku?
Stephen King je spisovatelem, kterého nejspíše není nutné dlouho představovat. Autor je to ostatně tak plodný, že filmové či seriálové adaptace jeho knih vznikají především v posledních letech jako na běžícím páse. Román Dlouhý pochod z roku 1979 přitom patří mezi Kingovy první romány (pod pseudonymem Richard Bachman ho vydal jako svou 6. knihu), začal na ní dokonce pracovat už v roce 1966, na její filmovou adaptaci se přesto muselo čekat až do roku 2025.
Filmová adaptace Kingova románu, který vznikl jako metafora na Válku ve Vietnamu, mohla napříč roky vzniknout v režii George A. Romera (Noc oživlých mrtvol), Franka Darabonta (Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle) či Andrého Øvredala (Noční můry z temnot), u studia Lionsgate jí ovšem nakonec natočil Francis Lawrence. Režisér filmů Constantine či Já, legenda se u zmíněného Lionsgate stal díky režie všech (krom toho úplně prvního) filmů ze série Hunger Games již takovým expertem na adaptace dystopických románů s mladými protagonisty, byť adaptaci Kingova románu realizoval za skromnějších 20 milionů dolarů. Největší hvězdou je v kolektivu plném mladých herců Mark Hamill, který se na stará kolena dočkává zasloužené herecké pozornosti, jak ovšem dopadl výsledný film?
Dlouhý pochod – Ideální materiál na filmovou adaptaci?
Styčné plochy se mezi Hunger Games a Dlouhým pochodem nacházejí poměrně snadno. Premisa spočívají v soutěži o přežití, totalitní společnost využívající manipulaci, mladí protagonisté, průměrnou optikou zvrácená zábava pro masy i forma potencionální vzpoury. Filmová adaptace se do velké míry drží knižní předlohy, přidává nicméně hrstky větších či menších detailů (běžců je pouze 50 místo 100), které mají v jisté formě vliv na krapet jiný vývoj událostí. Film se příliš netrápí s detailnějším vykreslením dystopického světa, při úvaze nad kontextem si jde všimnout, že může narativ snadno skutečně evokovat 70. léta a formu znechucení nad nesmyslnou smrtí, za které mohou válka či totalitní společnost.
Za adaptovaným scénářem stojí JT Mollner, autor hororu Strange Darling, který má zřejmou úctu ke zdrojovému materiálu, není poté v podstatě moc velký důvod modernizovat zdrojový materiál, protože mnohé může příběh Dlouhého pochodu zaujmout tím, jak příběh ze 70. let dokáže v jistém ohledu reflektovat současnost. Svým způsobem by se tudíž dalo říct, že se filmový Dlouhý pochod dočkává uvedení v ideálním čase, že se svým způsobem vyplatily dekády odkladů. Jenže pak je tu otázka, zda je Dlouhý pochod zrovna tou knihou od Kinga, která je pro adaptování ideální.
Příběh o přátelství a naději
Smysl titulního pochodu má tkvít v poukázání na to, že vůle a odhodlání může vrátit USA na pozici přední mocnosti. Dlouhý pochod je tak v tomto světě využíván jako nástroj propagandy, od zmiňovaných Hunger Games se ovšem jedná o minimalističtější a syrovější podívanou. Francis Lawrence natočil mnohem menší film než je ve své kariéře zvyklý, s limitovaným rozpočtem ovšem dokáže vyždímat možné audiovizuální maximum. Lawrence má pořád očividně cit pro vizuální stylizaci, platí to i o jeho filmech, které úmyslně nemají být úplně hezké, díky právě jeho zkušenostem se světem Hladových her dává smysl, že si studio zvolilo jako režiséra právě jeho. Jen škoda, že se ukazuje, že se jedná o knihu, které filmová podoba zrovna dvakrát nesvědčí.
Celé by to pravděpodobně nešlo realizovat audiovizuálně důstojněji, David Jonsson a Cooper Hoffman (syn Philipa Seymoura Hoffmana) poté v rolích hlavních postav Petera McVriese a Raymonda Garratyho táhnou film na svých bedrech. Natáčení scén chronologicky prospívá autenticitě při unavujícím pochodu, výsledek je poté skutečně ponuřejší variací na filmové Hunger Games. A pak se přeci jen projeví, že ve filmové podobě nemůže Dlouhý pochod skrývat extra velké trumfy. Napříč příběhem se tak objevují nosné motivy o přátelství a naději (s těmi ostatně King ve své tvorbě pracuje často – i přes častou temnotu jeho příběhů), zároveň ovšem nakousává mnohem zajímavější témata, která by stála za prozkoumání. A to se bohužel nestane.
Chybí širší kontext a smysluplnější obměny
Jedná se o zajímavou vizi dystopického světa, která se příliš netrápí vysvětlováním ohledně toho, jak se vyobrazená podoba planety Země dostala do své podoby, stejně tak pozadím za titulním pochodem. Knižní předlohu film částečně zjednodušuje, následně se dá ovšem zpochybnit, jak moc jsou obměny přínosné. Kniha samotná vlastně kdovíjaký kontext nepřenáší, i v ní je samotné přihlášení do pochodu krapet diskutabilní, když už nicméně dochází k zřejmým obměnám oproti zdrojovému materiálu, dost možná by jich prospělo ještě krapet víc.
Od počátku je jasně dané, že zvítězit může jenom jeden, dle předpokladů se většího prostoru dočká pouze vybraná skupina postav, samotného Marka Hamilla je ve filmu po čertech málo, jakmile se ovšem objeví, je radost sledovat Hamilla, který se konečně dočkal fáze kariéry, kdy dostává komplexnější úlohy a dokáže si zajistit, že na něj jednou nebude vzpomínat pouze jako na Luka Skywalkera či hlas Jokera.
Bez hereckého obsazení a slušně audiovizuální formy ovšem zbude ne zrovna komplexně vystavěný dystopický svět, který neprozkoumává ty nejzajímavější motivy, vydává se do velké míry méně zajímavou a po stránce vykreslení charakterů uvěřitelnější cestou, konec se poté dočkává nejrazantnějšího odklonu od knižní předlohy, je ovšem otázkou, zda se jedná o obměnu k prospěchu věci. Kingova chronologická prvotina v sobě ostatně skrývá to, co ze Stephena Kinga udělalo tak populárního a uznávaného spisovatele, na druhou stranu nicméně ukazuje, že je i King autorem, který mívá své rezervy. Filmová podoba Dlouhého pochodu se jim poté dvakrát vyhnout nedokáže.
Dlouhý pochod závěrem
Adaptací Stephena Kinga vzniká především v posledních letech tolik, že na Dlouhý pochod prostě muselo jednou dojít také. Režisér Francis Lawrence dokazuje, že si dokáže vyhrát s vizuálem i v nízkorozpočtových podmínkách, filmová adaptace se může stejně tak opřít o nosné herecké, přesto se dá do jisté míry zpochybnit, zda právě na Dlouhý pochod muselo nutně dojít. Chybí širší kontext dystopického světa, některá témata zůstávají jen naznačená a závěr filmu se od knihy odchyluje více, než by bylo žádoucí. Motivy přežití, přátelství a naděje jsou nosné, minimalistická adaptace by se přesto mohla vydat zajímavějším směrem…
Verdikt: 6 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Lionsgate
