Film Čarodějka: Druhá část začíná přesně tam, kde předchozí díl skončil. Elphaba (Cynthia Erivo) přežívá v ústraní v hlubokých lesích země Oz a znepokojivě sleduje, jak ji veřejné mínění čím dál hlasitěji nálepkuje jako Zlou čarodějnici ze Západu a připisuje jí vše špatné, co se v říši děje. Za nitky přitom tahá Madame Morrible (Michelle Yeoh) ve spolupráci s mýtickým Čarodějem (Jeff Goldblum). Společně k tomu zneužívají krásnou ale lehce prostoduchou Glindu (Ariana Grande), z níž stvořili Elphabin protipól, Dobrou čarodějku, která prý Oz zachrání.
Oba však podcenili jednu zásadní věc – pevnost přátelského pouta, které se mezi Glindou a Elphabou kdysi zrodilo a navzdory všem okolnostem stále trvá. Madame Morrible a Čaroděj můžou spoléhat jen na to, že kamarádky navždy rozdělí princ Fiyero (Jonathan Bailey), protože obě dvě pro něj mají ve svých srdcích speciální místo, ale on si může pochopitelně vybrat jenom jednu. Když navíc obrovská bouře přinese do země Oz dívku Dorotku až z dalekého Kansasu, nastane chaos, který zkříží plány úplně všem…
Čarodějka: Druhá část – Druhá část muzikálového fenoménu
Na základě knihy Čaroděj ze země Oz z roku 1900 byla v roce 1939 uvedena slavná filmová adaptace v režii Victora Fleminga, která je s odstupem vnímána jako podobně důležitý milník jako Jih proti Severu či původní Star Wars: Nová naděje. Flemingův Čaroděj ze země Oz hrál velkou roli v tom, jak se stal muzikál plnohodnotným hollywoodským žánrem; struktury Čaroděje ze země Oz se poté drží spousty pozdějších fantasy dobrodružství. Čaroděj ze země Oz je tak bez debat z mnoha důvodů milník a jde ho i po mnoha dekádách nalézt na seznamu oblíbených filmů nejednoho uznávaného filmového tvůrce. Stevena Spielberga, Tima Burtona či Guillerma del Tora.
Na původní román L. Franka Bauma v roce 1995 navázal spisovatel Gregory Maguire se svou cynickou a dospěleji pojatou variací na původní postavy a prostředí s názvem Wicked/Čarodějka. Z té následně do velké míry čerpal stejnojmenný muzikál z roku 2013, který se v posledních letech dočkal hned celovečerních adaptací. První tu byla minulý rok a došla si pro 10 oscarových nominací (proměnila nicméně pouze ty za výpravu a kostýmy). Jak je na tom Čarodějka: Druhá část?
Čarodějka: Druhá část stojí na tom, co fungovalo minule
Tvrzení, že se původní muzikál věrně drží knihy od Maguiera, by byla lež. Existuje nicméně několik prvků, které je spojují. Zlá čarodějnice ze Západu bývá v rámci mytologie světa Oz většinou vykreslovaná jako záporná postava; v případě knižního i muzikálového Wicked je ovšem překřtěna na Elphabu a vykreslovaná jako kladná hrdinka. Jedná se tak o odlišnou perspektivu oproti klasickému příběhu. Příběh také pracuje s nástroji propagandy a ukazuje, jak je snadné tyto nástroje využít a zdiskreditovat osobu, kterou přitom kupředu ženou dobré úmysly.
Druhá část Čarodějky navazuje přímo na konec prvního filmu; režisér Jon M. Chu (dočká se oscarové nominace alespoň za 2. film?) poté od počátku sází na to, co mu tak šlo minule. Předlohu z prken divadla Broadway tak převádí do neskutečně živé a hravé adaptace, která naplno využívá audiovizuální možnosti, výtečnou choreografii, vizuál i bravurní tempo. Druhá část působí velkolepěji nežli ta první; zároveň je ovšem nadále rozpoznatelné, že jde Chuovi především o vyprávění příběhu ústředních postav. Štěstí v tomto ohledu má i ve fenomenálním castingu, kdy si Cynthia Erivo i Ariana Grande dle očekávání říkají o opětovné nominace na Oscary. Především Ariana Grande působí ve své roli ještě o poznání přesvědčivěji; v emocionálních vrcholech filmu si o zlatou sošku vyloženě říká (a vlastně i zpívá).
Druhá část více vychází z klasického příběhu, není to ovšem v žádném ohledu na škodu
Rozdíl mezi oběma částmi Čarodějky je poměrně patrný. První část sloužila především jako prolog, který vyvrcholil finále snadno evokující Matrix. Druhá část se už ovšem začíná prolínat s dějem klasického Čaroděje ze země Oz. Nechybí tak Zbabělý lev, Plecháč, Strašák, Toto ani Dorotka. Chu se ovšem dle příslibů nenechal zlákat tím, aby se z Druhé části v podstatě stala moderní předělávka původního filmového Čaroděje ze země Oz. Veškeré události spojené s nečekaným nástupem dívenky z Kansasu jsou tak využité jako doplňovací prvek k hlavnímu příběhu. Dorotka a její přátelé se tak objeví, o světla reflektorů tím nicméně neokrádají Elphabu ani Glindu. O tyhle dvě ženy, jejich kamarádství i menší či větší nešvary šlo celý minulý film; u druhé části se na tom nic nemění.
Jon M. Chu má nepřekvapivě díky svým četným zkušenostem s hudebními filmy v malíku tempo, choreografii i hudební čísla. Síla jeho režie ovšem tkví i v očividné schopnosti táhnout herce ideálně kupředu v dramatických momentech. Svět země Oz možná evokuje pohádku; pointa nicméně tkví v tom, že svět není pohádkou, i když se to tak může občas někomu zdát. I v případě Druhé části se tak pod krásným pozlátkem skrývá mnohem chytřejší film, než mnozí nejspíše dokáží docenit. Řeči o tom, že je Čarodějka film pouze pro holčičky, jejichž věk nepřesáhl jednociferné číslo, tak budou i napodruhé přehnané. Především motivy o politické manipulaci, využívání její moci a společenských kontrolách jsou nepříjemně aktuální; dvoudílná adaptace muzikálového fenoménu tak nevznikla příliš pozdě. Spíše naopak – vzniká v ten nejideálnější čas.
I Druhá část evokuje filmy, co se dneska jen tak netočí
Celkovým vyzněním příběhu samozřejmě nemohou být obě části Čarodějky od původního filmového Čaroděje ze země Oz rozdílnější; to ovšem nebrání tomu, vyobrazit M. Chuovi, že má k muzikálovému milníku úctu a vzdává mu v různých ohledech poctu. Opět nechybí retro logo či stylizovaný titulek; vizuálním pojetím některých stěžejních postav poté dokáže Čarodějka: Druhá část skutečně působit jako moderní zpracování původního příběhu. Ten se ovšem pořád modernizuje a rozvíjí, především i očividně komplexnější prací s postavou Čaroděje v podání Jeffa Goldbluma. Pořád je to podvodník, který obalamutil důvěřivé občany své země, Godblum ovšem poté bezcharakterní variaci na klasickou postavu Oscara Zoroastera Phadriga Isaaca Normana Henklea Emmannuela Ambroise Diggse přeci jen dokáže dodat jakousi osobitost a alespoň základní formu lidskosti. Čisté zlo tu tak opět ztělesňuje především Madame Morrible v podání Michelle Yeoh.
Na první pohled se může zdát, že se od původního příběhu Wicked zase tolik neodklání. Vždyť i Čarodějka je ve finále do velké míry o klasické konfrontaci dobra a zla. I při pohledu na kontext původního díla a jasnou ukázku toho, že zdánlivě čisté zlo nemusí být tak úplně zlem (je to pořád samozřejmě jen jedna variace klasického příběhu, poměrně podobná třeba Cruelle de Vil v podání Emmy Stone, která se výrazně liší od klasického 101 dalmatinů). I v tomto ohledu lze tak v Čarodějce: Druhé části nacházet různé formy podobenství na reálný svět. První část mohla chvílemi snadno vyznívat pohádkově, druhá část je dospělejší a svým způsobem adekvátně vystihuje dospívání, protože z pohádek je občas nutné vyrůst. Především ve světě, který pod pohádkovým leskem skrývá temná tajemství a jejich vládce nemusí nutně být tím, za koho se vydává.
Měřítkem i emocemi jeden z největších filmů roku
Prim tu nicméně pořád hraje především vztah dvou dobrých přítelkyň, které kromě fašistického a manipulativního prostředí ovlivňuje také láska ke stejnému muži – Fiyerovi v podání Jonathana Baileyho. Přátelství, které si v reálném životě mezi sebou vytvořily Erivo a Grande, se jim daří přenést i do chemie mezi jejich postavami. A i když obě stojí na odlišné straně barikády, s oběma je snadné sympatizovat a svým způsobem je chápat. Především Glindu Druhá část ještě výrazněji polidšťuje a do jisté míry se jí daří z Glindy udělat minimálně podobně tragickou postavu jako Elphabu. Je to milý výsledek, protože 1. část jasně naznačovala, že ať už se bude příběh Čarodějky v Druhé části vyvíjet jakkoliv, Glinda z toho nemůže vyjít jako morální vítěz. Tak jednoduché (jako se všemi dospělejšími motivy filmu) to ovšem není.
V polovině listopadu 2025 se dá snadno říci, že už tu moc větších filmů do jeho konce nebude – v rámci měřítka i emocí. Druhá část Čarodějky dělá za pochodu vše pro to, aby po vzoru té první dostala alespoň 10 nominací na Oscara – za zvuk, vizuální efekty, masky, střih, kostýmy, výpravu, hudbu, hlavní i vedlejší herečku a i samotný film. Vyloučené navíc nejsou ani nominace za nejlepší režii i casting (zcela nová kategorie). Šance zopakovat úspěch Druhá část i proto, že i když do velké míry spoléhá na to, co fungovalo minule, neznamená to, že by to po roce ztratilo své kouzlo. Chuovo pojetí světa Oz je i tentokrát podmanivé, a především audiovizuální podání písně No Good Deed patří mezi emocionální vrcholy filmu. Kouzlo má Chuova vize toho světa takové, že ho ani po celkem pěti hodinách nejspíše mnozí nebudou mít dost.
I podruhé inovativní adaptace
Stačí jen podívat na záznamy z divadelních představení původního muzikálu, aby bylo jasné, že k adaptování přistupuje Chu inovativně. Jako pro filmaře s čínskými kořeny přitom pro něj není pravděpodobně moc příjemné natáčet film, ve kterém by šlo utlačovaná zvířata v aktuálním politickém klimatu bez problému nahradit za ze svých domů neprávem vyháněné imigranty. Silně díky tomu působí už úvodní scéna, která nabízí odvrácený pohled na ikonickou žlutou cihlovou cestu z původního příběhu Čaroděj ze země Oz. Díky tomu je Čarodějka: Druhá část důležitější film, než budou chtít mnozí přiznat. I bez přidané hodnoty je to ovšem pořád především velkolepá filmová událost, které kino sluší především proto, že takové filmy na velké plátno patří. A na streamu jejich kouzlo ve většině případů nemá takovou šanci vyniknout.
Důstojně na první část navazují i nové písně. Čarodějka: Druhá část je pořád muzikálem; smyslnost hudebních vložek ovšem existuje. Nejedná se tak o zbytečné natahování děje, ale smyslné písně, které adekvátně vypovídají o aktuálním rozpoložení postav. Z filmu ovšem v jeho závěru trčí především poselství o úhlech pravdy a faktu, že klamavou kampaň jde přeci jen potenciálně užít k dobrým úmyslům. Postava Glindy se tak dočkává vykoupení; Elphaba je naopak konfrontována s hranicemi svého idealismu. Díky faktu, že se obě postavy v druhé části dočkávají větší prokreslenosti, je o to těžší přiklonit se na jednu či druhou stranu v moment, kdy se do sebe dvě staré přítelkyně fyzicky pustí.
Obě části Čarodějky budou zásadním milníkem nejen muzikálů
Obě části Čarodějky mohou být za pár let vnímané jako zásadní milník. A to nejen v oblasti muzikálů. Ukazují, že muzikál může být epickým filmovým žánrem s celkovým rozsahem blížícím se pěti hodinám, přičemž stále udržují diváckou pozornost a dramatické tempo. Nemusí se jednat o očividnou adaptaci divadelního představení, ale plnohodnotný hollywoodský filmový zážitek, jehož divadelní kořeny nemusí být zase tak snadné rozeznat.
Hloubky charakteru a propracovaná interakce postav posouvají hranice tradičního muzikálu a umožňují divákům vnímat příběh na více rovinách. Obě hlavní postavy, Elphaba i Glinda, nejsou černobílé; jejich konání a rozhodnutí mají důsledky, které diváka nutí přemýšlet o spravedlnosti, moci a odpovědnosti. Svět Oz v podání tvůrčího týmu dvoudílné adaptace je uvěřitelný, přesto fantastický. Obě části Čarodějek kombinují technologickou inovaci, hluboký příběh, sociální význam a filmovou monumentalitu. A to je něco, co není pravidlem u průměrné filmové adaptace muzikálu a ani u průměrné hollywoodské fantasy.
Na obě části Čarodějky bude díky tomu snadné vzpomínat z vícero důvodů. A ať už se do budoucna Hollywood pokusí na příběh Čarodějky navázat přímými pokračováními (kniha od Maguiera má šest pokračování + dva spin-offy) či podobnými projekty (chystaná muzikálová Alenka v říši divů se Sabrinou Carpenter v hlavní roli), je pravděpodobné, že obě části filmu zanechají do následujících let výrazný stín, který bude těžké překonávat.
Čarodějka: Druhá část závěrem
Čarodějka: Druhá část potvrzuje, že dvoudílná adaptace muzikálového fenoménu dokáže fungovat jako velkolepý a emotivně silný filmový zážitek. Druhá část efektivně navazuje na to, co fungovalo v prvním filmu, zároveň ale rozvíjí postavy a jejich vztahy, prohlubuje příběh a chytře ho propojuje s příběhem Čaroděje ze země Oz, přitom nejen výraznými vizuálními pomrknutími. Jon M. Chu zde dokazuje schopnost kombinovat audiovizuální bravuru, choreografii a hudební čísla s hloubkou charakterů a dramatickým napětím, díky čemuž má film šanci zaujmout nejen oči, ale i srdce diváků. Čarodějka: Druhá část je i díky tomu důstojným pokračováním, které posouvá hranice moderního muzikálu a potvrzuje význam tohoto příběhu pro současnou kinematografii. A to nejen v kontextu moderního světa, o kterém dekády starý příběh vypovídá více, než by mělo být žádoucí…
Verdikt: 9 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Universal Pictures
