Film Birthday Party se odehrává na konci 70. let kdesi ve Středomoří a vypráví příběh Marcose Timoleóna (Willem Dafoe), magnáta ve stylu Aristótela Onassise. Ten na svém soukromém ostrově pořádá honosnou narozeninovou oslavu pro Sofíu (Vic Carmen Sonne), svou dceru a jedinou dědičku. Oslava slouží jako dokonalá záminka pro různé osoby z Marcosova života a využívají ji jako příležitost, aby se k němu přiblížily se svými vlastními záměry. Marcos, zvyklý absolutně a bez váhání ovládat vše a všechny kolem sebe, tajně připravuje zásadní zásah do života jeho dcery. Také Sofía má připravené vlastní důležité a pro něj nepříjemné novinky. Hosté přicházejí, padá noc a oslava se stává čím dál divočejší a dekadentnější, zatímco nevyhnutelný střet mezi Marcosem a Sofíou se blíží k nevyhnutelnému završení…
Willem Dafoe nedávno oslavil své 71. narozeniny, nicméně nic nenasvědčuje tomu, že má v plánu jako herec zpomalit. Nadále se zvládá objevovat hned v několika filmech za rok, pořád navíc působí, že ho zcela neopustila chuť vyhledávat komplexní role. Důkazem může být i snímek Birthday Party. Komorní drama španělského režiséra a scenáristy Miguela Ángela Jiméneze je příběhem fiktivního magnáta Marcose Timoleóna, který je částečně inspirován skutečným řeckým magnátem Aristotelem Onassisem – jedním z nejbohatších a nejvlivnějších podnikatelů 20. století.
Onassis konkrétně vybudoval obrovské námořní impérium a proslul také svým extravagantním životním stylem a vztahy s významnými osobnostmi – v roce 1968 se oženil s Jacqueline Kennedyovou, vdovou po americkém prezidentovi Johnu F. Kennedym, a zemřel v roce 1975 ve věku 69 let. Inspirace Onassisovým životem může být patrná i na základě toho, že Timoleón po vzoru Onassise přišel o syna během letecké nehody, značnou část majetku tak nakonec zdědila jeho dcera Christina. I Timoleón má dědičku v podobě dcery Sofie, magnáta a jeho dědičku nicméně čeká nejedna nemilá konfrontace na oslavě jejích narozenin.
Birthday Party – komorní drama šetřící s emocemi
Dědičku čeká oslava 25. narozenin, má je poté oslavit na ostrově, který její otec už v podstatě neopouští. Jedna ze služebnic prohlásí, že na první pohled ostrov vypadá jako ráj, po čase se ovšem stane pouhou klecí, ze které není jen tak snadné utéct. Marcos se ani po letech nevyrovnal se synovou smrtí, oslava narozenin jeho dcery pak znamená sled různých patolízalů, kteří se snaží magnátovi za každou cenu vlézt do přízně. Ke skutečným a upřímným přátelům má téměř každý z nich na míle daleko, vše ovšem nasvědčuje tomu, že si to Marcos uvědomuje. A svým způsobem si vlastně užívá pozornost lidských komárů, kteří by pro jeho přízeň udělali cokoliv. Přeci jen se objevují lidé, které by snad Marcos mohl svým způsobem označit za přátele. Kdyby je ovšem za přátele ještě zvládl v první řadě pokládat.
Ani narozeninový večer Timoleónovy dědičky se tak neobchází bez manipulátorských piklí a náznaků, že zdánlivé „elity“ mají k dokonalosti daleko. Vizuálně se jedná o kontrast – Jiménez natočil film plný krásných kulis a krásně stylizovaných záběrů, v řeckém prostředí se ovšem pohybují morálně opovrženíhodné charaktery. V rámci samotného filmu je zmíněný Kmotr, právě jej pak dokáže Birthday Party chvílemi evokovat. Především v momentech, kdy se tu slaví a dané scény mají skutečný náboj. Jde zároveň o jediné momenty, kdy je možné odvrátit zrak od toho, že se jedná o nebezpečné prostředí, ve kterém má Marcos Timoleón zdánlivě vše skutečně omotané jako had. Je to poměrně chladný a vypočítavý muž, i díky němu tak komorní drama poměrně šetří s emocemi. Těžko nicméně říct, zda tak úplně funguje, kdy má přeci jen dojít k jakémusi emocionálnímu vyvrcholení a eskalaci motivů.
Proč je Willem Dafoe tak talentovaný herec?
Proč přesně je vlastně Willem Dafoe tak talentovaným hercem? Především i díky svému hereckému rozsahu. Dafoe dokáže být přesvědčivý v kladných i záporných rolích, zároveň i v těch rolích, které se nacházejí v jakési morální šedé zóně. U Timoleóna na první pohled není moc, co řešit. Působí jako typický mix oligarchy a mafiána, který se zdánlivě neštítí ničeho, aby dosáhl svého. Jenomže opět nic není tak úplně černobílé. Timoleón proto může z filmu vyjít jako typický antihrdina ve stylu Michaela Corleoneho z trilogie Kmotr. Existuje zde nicméně zásadní rozdíl – Michael Corleone je tragická postava, u níž je velmi důležitá postupná morální proměna. Timoleón je spíš člověk, u něhož film postupně odhaluje vrstvy pod povrchem. Na první pohled může působit jako poměrně hodný strýček, v průběhu filmu vše naznačuje, že pravda nemůže být vzdálenější, realita je pak přeci jen někde uprostřed.
Po scenáristické stránce může být tohle osvětlení tak trochu křečovité a ne úplně funkční, Dafoeovi je nicméně možné uvěřit každé gesto. Jedna z jeho dalších hereckých předností je právě fakt, že prakticky pokaždé působí, jako by byl do role naprosto ponořený. Jeho ostré rysy, pronikavý pohled a specifický hlas jsou okamžitě rozpoznatelné a specifické, přesto Dafoe zvládá tohle vše podřídit své postavě. U známých hereckých tváří je samozřejmě většinou problém, že v nich člověk vidí právě ty herecké tváře. Dafoeovo fyzické a intuitivní herectví nicméně i nadále zajišťuje roli naprosto odevzdaný výkon. Jen škoda, že mu scénář v tomto ohledu nejde moc naproti.
Scénář s kolísavou kvalitou
Dá se tak nějak očekávat, že film začne s představováním postav, které následně nějak promluví do děje. A tak se vlastně stane. Objeví se tu manželka Marcose, která chce rozvod, spisovatel, který napsal scénář na základě Marcosova života a má překvapivě blízko k jeho dceři, stejně tak těch pár lidí, které by možná Marcos mohl i teoreticky vnímat jako skutečné přátele. Mohlo by jít o krásnou ukázku toho, jak se buduje napětí, především díky náznakům, od kterých se na první dobrou dají očekávat velké věci. Velké překvapení oslavenkyně, focení, ke kterému během filmu dochází, intimní rozhovory, které často mají nějakou dohru… nebo by ideálně mít měly. Část z nich totiž ve skutečnosti nikam nevede a ukáže se, že i když první půlka může sebevíce budovat napětí, druhá polovina jej víceméně zahodí. Především i proto, že některé motivy, jako truchlení ze ztráty syna, se v příběhu začnou najednou objevovat tak nějak náhodně. Jako by si snad Jiménez spolu se scenáristou Giorgosem Karnavasem najednou vzpomněl, že by se přeci jen měl nějak dořešit i motiv zesnulého syna.
Těch momentů, kdy jde scénář skutečně do nitra, je velmi málo. Naprázdno tak vyznívají i jakási traumata Sofie z dětství, komplikované vztahy s jednou z nevlastních matek, stejně tak otázky ohledně jejích skutečných motivací. A tak je to skoro se vším – objeví se nějaká postava, která může být potenciálně zajímavá, scénář se přesto rozhodne ji dále neprozkoumat. Objeví se nějaká potenciálně nosnější linka, scénář se nicméně vydává tak trochu lacinou oklikou. Těch postav a podzápletek s nimi spojených je tu dost, že by ovšem bylo důležité je všechny vnímat a očekávat, že budou mít větší dohru, to ne. Platí to i o závěru, kdy má dojít k jakési emocionální katarzi. Závěrečné titulky jsou doprovázené recitací Dafoea v roli jeho postavy, funguje to nicméně těžko, protože pořád existuje jakýsi dojem, že je Marcos součástí pevné skořápky. Subtilní náznaky sice mohou o jeho postavě říci trochu víc, rázem ovšem působí, že jsou ve filmu jen tak mimochodem. Je to film, který možná začíná se slibnou energií, s přibývající délkou je ovšem rád, když dokáže alespoň předstírat, že všechny rozehrané motivy někam směřují.
Birthday Party závěrem
Birthday Party je komorní drama s působivou vizuální stránkou, zajímavou atmosférou a především skvělým Willemem Dafoem, který i z poněkud nedotažené postavy dokáže vytěžit maximum. Miguel Ángel Jiménez má v rukou několik zajímavých motivů a v první polovině dokáže budovat slibné napětí, postupně se však ukazuje, že scénář nedokáže všechny rozehrané linky uspokojivě využít. Film tak začne působit, jako by sliboval mnohem hlubší psychologický ponor, než jakého je nakonec schopný. Dafoeův výkon proto zůstává jedním z hlavních důvodů, proč Birthday Party stojí za pozornost, samotný film ovšem svůj potenciál naplňuje jen částečně…
