Nia DaCosta přináší moderní provokativní pojetí klasické hry Henrika Ibsena. Hedda (Tessa Thompson) je rozpolcená mezi neutuchající bolestí bývalé lásky a pocitem bezvýchodnosti ze svého současného života. Během jednoho vyhroceného večera vyjdou na povrch dlouho opomíjené touhy a utajované napětí. To Heddu a všechny v jejím okolí vtáhne do víru manipulací, vášně a zrady…
Kariéra režisérky Nii DaCosty se rozjížděla slibně. Po svém režijním debutu Little Woods byla zvolena jako režisérka zatím posledního Candymana, mluvilo se poté o ní jako o režisérce, která by mohla dostat vlastní Star Wars film. Lucasfilm v tomto ohledu ovšem předběhlo Marvel Studios, které DaCostě nabídlo režii snímku Marvels. Pokračování Captain Marvel v kinech brutálně propadlo, sama DaCosta se vyjádřila tak, že výsledný 33. celovečerní film ze světa Marvel Cinematic Universe nebyl filmem, který původně chtěla natočit, z výsledku obvinila především protáhlou post-produkci. Reputaci DaCosty ovšem její první vyložený blockbuster vyloženě neuškodil. Režisér Danny Boyle si jí přeci jen zvolil jako režisérku prostřední části jeho trilogie 28 let poté.
DaCosta nicméně ještě před navázáním na Boylovu vizi stihla realizovat svůj 4. celovečerní film, ve kterém se (stejně jako v jejím debutu Little Woods) v hlavní roli objevuje Tessa Thompson. Hedda je konkrétně novou adaptací dramatu norského dramatika Henrika Ibsena. DaCosta se sama postarala o adaptovaný scénář, který již delší dobu označovala za reimaginaci. Děj se z Norska na konci 19. století přesouvá do 50. let 20. století, titulní hrdinka je queer, větší roli poté hraje úloha ženy, která bojuje proti společnosti. Jak moc smyslná nakonec tato modernizace je?
Hedda – Jak vycházet ze starých textů
Hedda je dílo staré 134 let. Mnohá starší díla jsou uznávaná i staletí po vydáních; jsou terčem mnoha historiků, kteří v tehdejších textech dokážou hledat nové vrstvy a kontext. A občas jednoduše tyto texty vezme nějaký filmový autor a realizuje svébytnou adaptaci – takovou, která si z předlohy vezme to nejzákladnější, základ ovšem následně interpretuje specifickým způsobem. Přesně tak dle všeho DaCosta přistupuje ke své adaptaci Heddy.
Dobové drama je pro DaCostu nové území, tematickou modernizací ovšem dokáže být aktuální. Formou sociálního komentáře, genderových rolí, užíváním černého humoru i vizuální estetikou ovšem dokáže být Hedda DaCosty velmi aktuální. Nejvýraznější obměnou je ovšem nejspíše změna mužské postavy Eilerta na ženskou postavu Eileen v podání Niny Hoss. I Eileen usiluje o stejnou učitelskou pozici jako George, manžel Heddy v podání Toma Batemana, ani pojetí od DaCosty nezahazuje fakt, že Hedda a Eilert/Eileen byli/y milenci/milenkami. A navíc to začne vypadat, že se Eileen pořád přes lásku k titulní dceři generála nepřenesla. A Hedda je na tom dle všech indicií stejně.
Divadelní adaptace, jejíž realizaci dokáže DaCosta snadno obhájit
Základ pořád spočívá v divadelní předloze. Často se poté stává, že je divadelní základ až příliš rozpoznatelný a převedení do filmové podoby příliš neobhajuje. DaCosta nicméně ano. Je to poměrně původně realizovaná dobovka, samotný ústřední večírek má neskutečný náboj; šikovně využit je i design ústředního sídla. Honosný dům s příznaky chátrání, který má výraznou výzdobu, zároveň dokáže vypovídat o stísněnosti, které Hedda pociťuje – ať už kvůli společenským omezením, či nenaplněným ambicím. Je nicméně inteligentní, a proto se alespoň snaží s lidmi manipulovat. I když to občas nedopadne tak, jak by si sama přála, je to jediná forma, jak si dokáže udržet kontrolu, částečnou formu moci a alespoň ždibec zábavy.
Po zjevení její bývalé lásky tak Hedda spustí manipulační hru, ve které jsou hráči Eileen, George i Thea v podání Imogen Potts, aktuální partnerka Eileen. Hedda dala v životě přednost nudnému muži před zábavnou ženou, nesnese ovšem Theu, která působí jako přesný opak Heddy, v blízkosti Eileen. Právě Thea je ovšem jediná, kdo dokáže Heddu jaksi prokouknout; zbytek je nákloností k ní zaslepen. Adaptace od DaCosty může do jisté míry vyznít jako feministický manifest, protože tu jsou muži primárně neschopní – ve fyzické i psychické rovině. Dá se tak snadno chápat i jako výsměch nejabsurdnější formě patriarchátu.
Odklon od předlohy vede k pochybnému závěru
V tvůrčích otěžích působí dobové drama neskutečně živě. I když DaCosta pořád neskryje divadelní kořeny předlohy, formou vizuálního zpracování je nová Hedda dost filmová a v rámci možností i vizuálně hravá. Dost možná i proto, že 50. léta film evokuje spíše dobovými kostýmy a výpravou, energií ovšem dostatečně vypovídá o tom, že jde o film z roku 2025. Původní předloha končí do velké míry silněji a snadno působí dojmem, že má na všechny ústřední postavy silnější dopad. I když právě výrazný odklon může více vypovídat o tom, jak může být tragédie vnímána dnes. Otevřený konec nicméně dokáže snadno vyvolat dojem, že se DaCosta snaží tak moc odklánět od původního příběhu, že nakonec sama nevěděla, jak adekvátně příběh ukončit. A přesně proto dochází k diskutabilnímu vyvrcholení, které bude pro mnohé možná absurdní až příliš.
Svým způsobem ovšem poměrně sedí k celému pojetí Heddy. Po celou dobu je to na jednu stranu stylistické cvičení, na druhou zřejmá snaha o modernizaci příběhu, který v době vydání logicky vycházel z postavení žen společnosti na konci 19. století. DaCosta příběh posouvá o šest dekád, jako afroamerická žena samozřejmě vychází i ze svého vnímání. Odpovídá to zřejmě tomu, jak by se mladí tvůrčí snažili interpretovat tragédie Williama Shakespeara do moderní TikTokové éry.
Autorský projekt
Výsledek bez jakýchkoliv debat vyvolá diskuze. Jedni budou odsuzovat už fakt, že se děj přesouvá z Norska; jiní, že samotný příběh je tak silný, že ho opravdu není třeba přenášet z doby jeho vydání a aplikovat ho na jakoukoliv jinou dobu. Hedda Nii DaCosty je ve finále především formálním experimentem, který má svým způsobem blíže k dekonstrukci nežli rekonstrukci. Po umělecké stránce se tak jedná o experiment; zároveň navíc očividně šikovná afroamerická tvůrkyně přistupuje k původnímu příběhu skrze vlastní perspektivu.
I to dělá z Heddy autorskou podívanou – takovou, která si pohrává s tempem vyprávění, prací s dialogy i budováním napětí, které možná tak úplně nevyústí v to správné vyvrcholení. V kombinaci s jazzovým podkresem, hudbou Hildur Guðnadóttir a výraznou barevnou paletou tak vzniká obraz 50. let, který má blíže k introspekci nežli dobové podívané. Pokud mají zhruba takhle vypadat smyslné adaptace, které přitom mají v úmyslu si z předloh brát víceméně pouze ten nejpevnější základ, do budoucna to nutně nemusí být špatná zpráva. Především i proto, že se potvrzuje, že má DaCosta talent, utvrdí to pravděpodobně už právě v lednu s uvedením nových 28 let poté.
Hedda závěrem
Hedda Nii DaCosty představuje odvážný autorský experiment, který si z Ibsenovy předlohy bere jen ten nejpevnější základ, aby jej přetvořil podle současné citlivosti a společenského vnímání. Přestože film místy tápe v tempu i ve vyústění, jeho síla spočívá v sebevědomé reinterpretaci klasiky a schopnosti propojit minulost se současností. DaCosta potvrzuje, že je režisérkou s jasným rukopisem i smyslem pro tvůrčí odvahu. I díky tomu je Hedda minimálně velmi zajímavou adaptací…
Verdikt: 7 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Amazon Prime
