Vídeň, začátek 80. let. Perla (Rebeka Poláková), československá disidentka, malířka a svobodná matka se zde snaží uživit, jak se dá. Především chce podporovat svou devítiletou dceru Julii (Carmen Diego), která je talentovanou klavíristkou. Nový vztah s Rakušanem Josefem (Simon Schwarz) jí dodá novou naději a sílu. Nečekaně jí však z bývalého domova na Slovensku zavolá Andrej (Noël Czuczor), kterého právě propustili z vězení, a oznámí ji, že je vážně nemocný. Je to její bývalý přítel z mládí a Juliin otec. Tato situace s Perlou otřese, nakonec se rozhoduje pro riskantní plán. S falešnými doklady se vrací zpět do normalizačního Československa, kde se chce definitivně vypořádat se svou minulostí. To zcela změní její nově vybudovanou existenci, nabytou svobodu i bezpečí její dcery…
Režisérka a scenáristka Alexandra Makarová věnovala svůj film Perla své babičce, k natočení filmu jí poté inspiroval právě příběh její babičky a matky. Jedná se o příběh ženy, která emigrovala z Československa, aktuálně to poté vypadá, že se jí v Rakousku začíná i díky nové lásce svítat na lepší časy. Nevyřešená minulost se ovšem často ráda připomíná, obzvlášť navíc ve velmi překvapivých podobách. Jak se slovenské drama povedlo?
Perla – Komplikovaný příběh s komplikovanou protagonistkou
Film začíná hlášením o invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, následně skočí do roku 1981. Titulní hrdince v podání Rebeky Polákové se jakž takž daří s dcerou Julií uživit. Julie je talentovaná klavíristka, Perla nicméně nemá na zaplacení lekcí. „Nemohla by jsi někde dělat uklízečku?“, zeptá se dcera matky, matka ovšem odpoví negativně. Jedná se o poměrně klíčový moment, protože se Perla snaží především ve svém závěru vykreslit titulní hrdinku vykreslit jako milující matku, v průběhu filmu si ovšem v tomto filmu nejednou odporuje. Je to komplikovaný film o komplikované protagonistce, kdy se filmu někdy nedaří vyloženě prodat zřejmě předhazované emocionální momenty. A ty tak úplně nefungují především díky postavě Perly.
Emigrace, dcera, nová a zřejmě šťastná známost. Perla začala v Rakousku nový život, který dostává nějaké stabilnější základy, jeden telefonát ovšem všechno změní. Perla je zprávou o tom, že zatčený otec její dcery dostal na svobodu, šokovaná, ještě více prohlášením Andreje, že umírá na rakovinu. A právě to je spouštěč událostí, které se Perle mohou vymstít. Richardovi sice lže, ten ovšem Perlu zřejmě skutečně miluje a proto se celá rodina vydává z Rakouska do Československa za Andrejem. Perla poté samozřejmě s falešnými papíry. Důležité poté ani není to, jak moc je Andrej schopný lží a manipulací, spíše je to o tom, na co je Perla ochotná přistoupit. A také o tom, že sama Perla očividně nemá jasno v tom, co chce.
Alexandra Mekarová je šikovná filmařka
Alexandra Makarová je zřejmě tvůrkyní, která stojí za pozornost. Perla má mnoho záběrů s výraznou vizuální kompozicí a také obsahuje spousty scén točených na jeden záběr, daří se jí poté prodat dobovou atmosféru, kdy ovšem dle jejích vlastních slov je politické pozadí na počátku 80. let v rámci filmu pouhou kulisou, hlavní je příběh mezi postavami, na které ovšem má tehdejší režim také svůj vliv.
Titulní hrdinka se v jedné scéně může utlouci československými specifickými pochutinami, aby náhodný pán v kantýně začal vřeštit, jak mnozí lidé nemají co jíst. Perla se už na začátku výpravy do Košic projeví hloupě a propálí, že možná nebude za tu poslušnou rakouskou paničku, za kterou se schovává. A pak je tu opětovné setkání s Andrejem, ke kterému přeci jen pořád chová nějaké city. A nějak přitom přehlíží, že jeho úmysly nemusí být úplně čestné a že se lidé mohou především v prostředí komunistického režimu snadno měnit.
Tak trochu se přitom také řeší, zda člověk po emigraci automaticky přichází o status rodáka, jak se tehdy mohlo stát, že jakmile člověk opustil svou rodnou zemi, aby se do ní po čase vrátil, někteří ho mohli vnímat jako vetřelce a cizáka. Situaci Perly tak jde interpretovat jako ženu roztaženou mezi dvěma světy. Tento komplikovaný příběh by bylo hned snadnější sledovat se sympatičtější protagonistkou. Perla se ovšem většinu času dokáže profilovat nesnesitelně. Když ne vyloženě arogantně, tak minimálně tvrdohlavě a jako člověk, který doopravdy neví, co chce, nemá přitom ani základní hranice, aby se snažil zabránit ohrožení sebe i svých blízkých. Jakmile tak něco hlavní hrdince hrozí a nebo se jí skutečně stane něco nešťastného, snadno se to dá shrnout tak, že si za to hlavní hrdinka v první řadě může sama.
Výpověď o době vyprávěná skrze vzpomínky
Je to přitom audiovizuálně vypiplaný film. Má výraznou hudbu dvojice Rusanda Panfili a Johannes Winkler, dobová atmosféra působí přesvědčivě a pořádně nepříjemná zvládne být nejen jedna scéna na jeden záběr s pohraniční hlídkou, ale také scéna, ve které si Ingrid Timková střihne roli agentky státní bezpečnosti, která působí, že musela psychicky potrápit nejednu oběť režimu (a Hans Landa z Hanebných panchartů vedle ní může vypadat jako hodný strejda). Škoda jenom, že je to skutečně příběh vyprávěný zrovna s takovouto hrdinkou, protože kvůli tomu ani víceméně pozitivní epilog nefunguje nejuspokojivěji. Byť to rozhodně není chyba Rebeky Polákové, která do své role dává vše a zvládne Perlu alespoň částečně učinit sympatickou i ve zdánlivě nemožných momentech.
Filmů o tom, jak to měli za normalizace lidé těžké, vzniká každý rok spousty, Perla v tomto ohledu víceméně nevyčnívá. Je samozřejmě milé, že Makarová čerpá z rodinných zkušeností a film je také částečnou výpovědí o jejích dětských vzpomínkách. Nemusí se přitom jednat o velkolepý příběh, prim tu přeci jen hrají postavy a jejich konflikty. A právě v tomto bodě se Perla pohybuje na tenkém ledě Rozporuplné postavy sice bývají nejzajímavější, Perla je ovšem svým způsobem nečitelná, těžko uchopitelná. Scénář vyloženě nenabízí jasná vodítka k tomu, co Perla skutečně chce, jaké jsou její hlubší pohnutky, nebo proč se v jisté momenty chová tak, jak se chová. A právě tím vzniká určitá bariéra – scénář kostrbatě pracuje s jejími vnitřními konflikty, a kvůli tomu vývoj zápletky místy působí až nepřesvědčivě. Je to škoda, protože silný námět film určitě má a šlo s ním díky tomu i jistě zajímavěji pracovat.
Perla závěrem
Perla je film, který se nebojí vyprávět komplikovaný osobní příběh na pozadí komplikované doby. Má silné vizuální zpracování, funkční atmosféru a Rebeka Poláková v něm podává působivý výkon. Škoda, že jenom hraje tak těžce uchopitelnou hlavní postavou, nad jejímž chováním je nutné se občas pozastavovat a o to těžší je s touto titulní postavou trávit čas. Je to film, který má své hodnoty, přeci jen ovšem mohl být minimálně v rámci vyprávění krapet uspokojivější…
Verdikt: 6 z 10
Zdroj titulního obrázku: CinemArt
