Rodinný film Martyho Pohla pojímá osobitým způsobem příběh Marka (Jan Hofman), který po dokončení vysokoškolských studií vstupuje do života. Zažívá spoustu neotřelých dobrodružství, aby nakonec dospěl k poznání, že rodina je to nejdůležitější. Ve svém zaměstnání dostává na starost velmi ambiciózní projekt, ale v osobním životě má nečekané potíže.
Poté, co na chodbě domu nalezne batoh a snaží se ho poctivě vrátit, je zadržen inspektorem (Robert Nebřenský), který ho nezavře do vězení, ale přiměje ke spolupráci. Marek se tak musí vetřít do přízně třech bratrů (Julius Oračko, Karel Oračko, René Oračko), kteří v bytě o patro níž vaří pervitin. Marek plně využívá svých znalostí z vysoké školy ekonomické a drogový obchod jen kvete. Soužití se sourozenci Grundzovými přináší řadu humorných, ale i napínavých okamžiků. Divák bude nejen stržen dějem, zároveň se dozví řadu zajímavých faktů z blízké i vzdálenější historie….
Párty Hárdest? Na plech posouvá hranice filmové tvorby Martina Pohla
S krátkometrážním snímkem The Beer Story na přijímačkách na FAMU neuspěl, pozdější filmy renesančního umělce Martina Pohla, známého také jako raper Řezník, ovšem obstály v tom, aby kolem sebe vybudovaly kult. Filmové ZNK univerzum odstartovala filmová adaptace videoherní série Život není krásný (také od Martyho Pohla), poté došlo na společenskou kritikou svědků Jehovových v Jehovově pomstě, následoval srdcervoucí příběh o lásce, alkoholismu, nacismu a nekrofilii s názvem Máma má raka. Zásadní se ovšem stala komedie Párty Hárd. Skutečně tvrdá teenage komedie, jejíž drzostí se Pohl mohl definitivně vyrovnat dvojici Matt Parker a Trey Stone, dvojici známé především díky Městečku South Park.
Zmíněné Párty Hárd otevřelo Pohlovi dveře do filmového mainstreamu. Párty Hárder: Summer Massacre, pokračování Párty Hárd, se již dočkalo klasické kinodistribuce, legitimního kinodistributora v podobě Bontonfilmu a především lepší produkční hodnoty, jakkoliv se do finanční podpory filmu musela zapojit samotná fanouškovská základna. Párty Hárder: Summer Massacre šlo navíc vnímat jako důkaz o tom, že ani přesun z undergroundových podmínek nezvládl Pohlovu tvorbu jaksi vykastrovat. Na Párty Hárdest (nebo prequel zasazený do Protektorátu Čechy a Morava) si zatím musí všichni zajít chuť. Pohlova novinka Na plech ovšem posouvá hranice jeho filmové tvorby. A napříč celým filmem se rozkládá zábavná gangsterka, za kterou by se nestyděl ani Guy Ritchie.
Na plech je tak trochu Párty Hárd 3.0
U filmů Quentina Tarantina je takové veřejné tajemství, že se odehrávají ve stejném světě (identická příjmení postav, zákulisní potvrzení přímo od Tarantina, cigarety Red Apple!), filmy Martina Pohla se ovšem netají tím, že existují ve stejné kontinuitě. Postavy jako Jarda Malík, Robin Král, Tomáš „Pochcánek“ Jánský nebo Grundza patří mezi nejvýraznější tváře celého filmového ZNK univerza. A právě Grundza se po víceméně absenci v Párty Hárder dočkal hlavní úlohy. Vařič pervitinu je tentokrát především také milujícím otcem tří synů. Jednoho z nich hraje Julius Oračko, který dost možná mnohým po seriálu MOST! utkvěl v hlavě spíše nežli Zdeněk Godla, ostatní dva poté Oračkovi bratři/bratranci(?) Karel Oračko a René Oračko. Jenom blázen by poté od Řezníkova příběhu o vaření metamfetaminu očekával pouze lacinou vykrádačku Perníkového táty.
Příběh Tomáše a Mikyho se sice v Párty Hárder (definitivně?) uzavřel, Na plech jde ovšem teoreticky vnímat jako jakési duchovní pokračování. V Párty Hárd a Párty Hárder se život točil kolem mladíků studujících střední školu/těsně po dokončení studií. Nový protagonista Marek naopak hledá po vysokoškolských studiích adekvátní pracovní naplnění, rychle se ovšem naučí, že mu ani všechny diplomy světa a mezinárodní studie nezaručí to nejuspokojivější zaměstnání a nejnadějnější vyhlídky. Narativ filmu Na plech jde vnímat jako čitelný důkaz o tom, že život skutečně není krásný a Pohl v něm jako vypravěč zvládá vyprávět tak trochu jiný příběh, než jak jsme u něj zvyklí.
Na plech je čistokrevná řezničina pro jasnou cílovku ZNK univerza
Marty Pohl přechod k mainstreamu zvládá zdárněji nežli svého času Kevin Smith. Pod záštitou Bontonfilmu jeho filmy dostávají vyšší rozpočet, Pohlův čich na naturščiky doplňují profesionální herci, jeho novinka je ovšem pořád především v českém rybníčku unikátní přidrzlá podívaná. Glorifikace vulgárního humoru, doslovných fekálií a opaku dobrého vkusu? Příliš úzkoprsý pohled. Specifický humor Martyho Pohla zůstává beze změn, o to obdivuhodnější je, že se ani tentokrát nezvládl vyčerpat. Je sympatické, že i jeho 6. záležitost z filmového ZNK univerza neskrývá drobné komentáře k sociální problematice.
Zaměřit děj na vařiče pervitinu, specifickou romskou rodinku, čerstvě vystudovaného génia (minimálně v okruhu jeho nového bydliště) a dlouhá století vedený konflikt mezi dvěma konkurenčními romskými gangy („Červeňák, ta mrd..!“), by se mohl snadno leckomu rozpadnout pod rukami. Marty Pohl tak opět potvrzuje, že má adekvátní scenáristický cit. Po jeho předchozích projektů je snadné se smát od ucha k uchu prakticky non-stop. Pořád přitom s humorem, který to bude mít u diváků, kteří humor předchozích ZNK filmů nevnímají jako svou krevní skupinu, pořád těžké. Na druhou stranu je ovšem zcela jasné, pro které diváky je Na plech stvořen. A zbytek pořád nepřijde o svého Jiřího Vejdělka, nebo Rudolfa Havlíka.
Marty Pohl nepřichází o cit při výběru ideálních naturščiků
Marty Pohl začal více angažovat profesionální herce. Nechybí tak Tomáš Jeřábek, který si jako vedoucí z nejhorších nočních můr, po nedávné výhře za výkon v seriálu Volha, koleduje o další nominaci na Českého lva. Stejně tak potěší Robert Nebřenský, který má ty drsňáky tak nějak v sobě, Milan Šteindler jako obsluha hospody U Zlatého mloka a nakonec i ten Jan Hofman, jehož Marek je taková zvláštní kombinace Waltera Whitea, Jesseho Pinkmana a Saula Goodmana. Pohl ovšem především opět dokazuje, že dokáže výtečně pracovat s naturščiky. Minimálně tak obdivuhodně jako Miloš Forman u své počáteční tvorby.
Marek Milko si už dávno všechny získal jako Grundza, stejně výrazní jsou ovšem v součtu také tři bratři Grundzovi v podání Oračků. Nikoliv Petr Václav ani Jan Prušinovský, to možná až teprve Marty Pohl zvládl Juliusi Oračkovi najít jeho životní úlohu. Na rozdíl od filmů Petra Václava není dle očekávání v centru romská problematika, v duchu předchozí Pohlovi tvorby jsou postavy do velké míry nečernobílé a je snadné mnohými opovrhovat, zároveň si k nim v rámci drobných momentů přeci jen hledat cestu. Každý ze tří bratrů má ve finále svou jasně definovatelnou úlohu, každý obdrží své momenty slávy a kdo se bude hodně snažit, ten v centru skutečně najde to poselství o lásce, krevní loajalitě a bratrském poutu. A až se jednou bude dělat velkorozpočtový biopic Rudolfa II., tohoto vladaře musí nutně hrát Radim Neuvirt. Jan Werich by byl jistě hrdý!
Marty Pohl se nenechává zaslepit vypravěčskými ambicemi
Na plech jde snadno vnímat jako dosud nejambicióznější film ze ZNK univerza. Všechen ten mix Vladimíra Menšíka, Perníkového táty, Císařova pekaře-Pekařova císaře, Pána prstenů, násilí jako z (Pohlova velmi oblíbeného) Braindead, Adély ještě nevečeřela, nebo Vykoupení z věznice Shawshank (v pohybu to celé začne dávat větší smysl) by se mohl skutečně snadno rozpadnout. Po vzoru Párty Hárd a Párty Hárder je ovšem tím pravým pokladem vypečené tempo. I tentokrát stříhal Šimon Hájek, který je proslulý tím, že má vždy rád při své práci za zády režiséra daného snímku. Pohlova vize je tak zachovaná, zároveň má film svižné tempo. Jen nejspíše po vzoru Párty Hárder několik scén skončilo na podlaze střižny a propagační fotky ne vždy dostojí očekávání.
Letmá kritika vězeňského systému nebo sociální koexistence v Severních Čechách, ty se nachází spíše na okraji nepravděpodobně vyvíjené bromance. Párty Hárd a Párty Hárder při poměřování více působí jako sbírka humorných příběhů sešitá dohromady, Na plech oproti tomu působí dojmem, že má sevřenější příběh a neštítí se ani konce, který evokuje tragický koloběh v závěru Mandragory Wiktora Grodeckiho. Většinu času je to přesto ta správně bláznivá podívaná, vedle které i filmy kolem party Setha Rogena a Evana Goldberga působí jako podívaná pro děti předškolního věku. I silné povahy budou muset tentokrát mít silnou výdrž. A nejspíše při návštěvě luxusní restaurace dají před konzumaci ústřic přednost smažáku v housce.
Na plech výtečně funguje jako gangsterka
Sympatičtější se v průběhu stává fakt, jak výtečně Na plech funguje jako detektivka. Představuje výrazné figurky, nějaké stěžejní dilemata hlavního hrdiny, stahující smyčku a nevyhnutelné vyvrcholení všeho. S rostoucím kriminálním impériem přichází nevyhnutelná konkurence, důležité otázky ohledně budoucna a dost možná cesta, ze které není zpět. „Když se stýkáš s dexxxama, tak se staneš dexxxem“. Marek si jako hlavní hrdina prochází podobnou duševní očistou jako Robin Král v Jehovově pomstě, nebo Poulíček v Párty Hárder.
Je až překvapivě, jak cynická černá Pohlova komedie sázející na nevyzpytatelný humor, výtečně funguje po dramatické stránce. Kdyby z ní někdo chtěl vysekat všechny ty pasáže o Šlahounu, šňupání nejrůznějšími otvory, pojídání ústřic se speciální přísadou, alternativním přepisování historie habsburské monarchie a výrazný prostor tělesných tekutin, na papíře by se rázem ocitl funkční klasický příběh o napojení outsidera/tajného agenta na drogový byznys, aby si nakonec svým způsobem našel ke svým cílům nějaké to pouto. Osobitý Pohlův přístup k humoru ovšem dodává něco víc. A i tentokrát jde o příjemný svěží vítr české kinematografie, kteří budou mnozí upřednostňovat už čistě kvůli, jak moc na nejistotu tu (mimo cílovku) Pohl jede.
Na plech je film vytvořený od srdíčka. Važte si takových filmů!
Těžko říct, zda ještě může vlastně Pohl realizovat film, který bude ještě více definovat zkratku ZNK. Konfrontace morálního realismu s kritickým realismem je dosud možná nejčitelnější, stejně tak se nějaká půda pro případné pokračování buduje přesvědčivěji nežli u Párty Hárd. Dá se vlastně těžce věřit tomu, že by šlo ještě nějak překročit dosud jasně nastavenou konfrontaci otázek ohledně diváckého vkusu. Na plech je ovšem rozhodně nespravedlivé ihned odsoudit jako vulgární srágoru, která uráží dobrý vkus. I kdyby se ovšem zrovna takhle nějak společnost k filmu Na plech postavila, stačí si vzpomenout na Dědictví aneb Kurvahošigutntág. V době svého uvedení všeobecnou kritikou označované za pokleslou podívanou, dnes jeden z nejuznávanějších filmových klenotů porevolučního českého filmu.
Kdejaký filmař bude moci snadno Pohlovi závidět jeho nápady, zároveň by bylo hloupé prohlásit, že lepšími produkčními podmínkami a ztrátou jisté undergroundové formy přišel o to, co ho dělalo tím výrazným talentem. S profesionálnější kamerou (pro tentokrát s výraznou slabostí pro zoomy) i zvukem naopak ještě více autorský rukopis Martyho Pohla vyniká. Pod vrstvou všech těch rádoby vulgárních a přidrzlých scén se navíc skrývá nejeden geniálně vystavěný gag, chytré budování zápletky a ta sympatická filmařská drzost. Skutečně takový ten Guy Ritchie v časem Sbal prachy a vypadni nebo Podfu(c)k. Tarantino v časech Gaunerů. A nebo Robert Rodriguez v časech Desperada.
Chytře vystavěný film
Nejlepší vzpomínky Na plech budou nakonec spojené s příběhem hlavního hrdiny. Ano, hlavním lákadlem je Grundza, po kterém v Párty Hárder nebylo téměř ani vidu, ani slechu. Hlavní hrdina je ovšem pořád Marek. Šimon Hájek jako střihač přijde s jednou výtečnou střihovou pasáží, která výtečně zobrazuje kontrast mezi Markovou oficiální prací a jeho nedobrovolnou brigádou s rodinou Grundzových. Jak to ze začátku s ním není úplně jednoduché, Marek se snadno stává pořád sympatičtějším a sympatičtějším charakterem. Nosnější protagonista nežli Jarda Malík nebo Petr Král? To už je na delší debatu. Jisté je, že se Marek jako hlavní hrdina mezi výraznými vedlejšími postavami (Vladimír Škultéty si rozhodně nezaslouží být opomenut) neztratí.
Pro mnohé to pořád bude příliš drzé, příliš verbálně neukázněné a příliš fekální. Na druhou stranu znalci ZNK světa moc dobře ví, že jdou na další film ze ZNK světa. A lidé se opravdu nemusí bát, že by tomuto světu ve filmové podobě docházel dech. Filmovou tvorbu Martina Pohla se určitě nadále vyplatí sledovat. A snad se pořádného prostoru příště dočká Stanislav Lukeš.
Na plech závěrem
Marty Pohl zůstává nejen jako filmový tvůrce nadále osobitý. Na plech je v jádru mnohem ambicióznější nežli předchozí Pohlovi filmy, přesto nepřichází o humor předchozích ZNK filmových projektů, který cílovku jistě uspokojí, nepřipravené naopak nejspíše opět odzbrojí. Nejspíše to celé opět může vést k debatám o tom správném lidském vkusu, pudu sebezáchovy, čistokrevném hovadství a drzosti.
I nejnovější film Martyho Pohla je takovou horkou papričkou, kterou rozhodně nestráví každý. Divné, odpudivé i vyloženě kruté výjevy ovšem doplňuje Pohlova neutuchající kreativita, výtečné tempo celého příběhu, skvělé výkony naturščiků i profesionálních herců, kteří do jednoho působí, že si své role užívají, v součtu i do sebe skvěle zapadající příběh. Rok 2025 je na samém počátku, přesto se ovšem dá těžko věřit tomu, že v blízké době dorazí zábavnější český snímek. In Marty Pohl We Trust!
PS: Po vzoru Marvel Cinematic Universe se kvůli dvěma po-titulkovým scénám vyplatí počkat do konce závěrečných titulků!
Verdikt: 8 z 10
- Zdroj titulního obrázku: Bontonfilm
