Ll Podařilo se po letech úspěšně vrátit do světa Hunger Games? A má příběh stále co nabídnout jak původním fanouškům, tak novým? Přichází Balada o ptácích a hadech, tady je naše recenze.
Hunger Games: Balada o ptácích a hadech – Recenze
Začínají desáté Hladové hry. Osmnáctiletý Coriolanus Snow čeká jen na to, jak v nich zazáří. Bohužel, štěstěna mu není nakloněna. Dostal ponižující úkol. Trénovat největšího outsidera, dívčí zástupkyni chudého Dvanáctého kraje Lucy Gray. V aréně bude probíhat boj na život a na smrt. Mimo arénu se v Coriolanovi ale probouzejí city… a tak se musí rozhodnout, zda bude dodržovat pravidla nebo se bude řídit pudem sebezáchovy, který mu radí něco jiného. Boj o přežití nakonec odhalí, kdo je nevinné ptáče a kdo had, čekající na svou příležitost zaútočit.
Snow vždycky vítězí… Knižní Balada o ptácích a hadech
Coriolanus Snow, student tak tak skrývající zašlou elitnost své rodiny, doufá, že když se stane trenérem v následujících Hladových hrách, pomůže mu to dostat všechno zpátky. A ještě víc. Ale dostat nějaké pískle z Dvanáctého kraje? Mohlo by to být ještě víc ponižující?
Co je důležité zmínit na začátku, je fakt, kdy se děj knihy odehrává. Teprve deset let po válce. Takže lze všude cítit, že ani lidi v Kapitolu na tom nejsou nejlépe. A kdo ví, zda žít v kraji (tedy až na tu každoroční losovačku) nedavá možná větší naději. Protože když nemáte peníze, může se snadno stát, že skončíte dost špatně. Když se díky penězům těžce dostanete do Kapitolu, velice snadno se kvůli jejich absenci dostanete zpátky do krajů. A právě v tenhle moment se setkáváme s mladým Snowem.
V okamžik, kdy je jeho budoucnost, i jeho rodiny zavislá na tom, jak dopadnou Hladové hry. Přeci jen, je to teprve desátý ročník, a věci jsou trochu jinak. Žádný luxus, ani status celebrity, když se vám bude dařit, žádné pozlátko ani falešnost, prostě jenom špína. Vlastně je úplně běžné, že se vylosovaní šťastlivci krajů ani začátku her nedožijí. Kvůli absenci jídla a drsným podmínkám, ve kterých jsou do začátku držení. Přeci jenom, hry tady nejsou primárně od toho, aby se lidé bavili. Jsou od toho, aby se tvrdě ukázalo, že Kapitol nikdy neodpouští a bude to připomínat napořád. Což je hodně velký rozdíl od toho, v jakých podmínkách se (na první pohled) odehrávají o šedesát let později. Jde tady tedy skvěle pozorovat ten úvodní popud. Je to totiž Snow jako jediný, kdo se snaží už od začátku, aby jeho svěřenkyně vůbec přežila, protože je na tom zavislá jeho budoucnost. Navíc pozorování a vytváření nových nápadů je vlastně součástí jeho školní výuky.
A už v ten moment je vidět vznik oné rozpolcenosti, která je pro celý vývoj charakteru Snowa stěžejní. Všechno dělá pro sebe. Aby Lucy Gray vyhrála. Protože potom vyhraje i on. A tím pádem se nastatruje jeho návrat i jména jeho rodiny. Přeci jen, jeho ambice nejsou nijak nízké. A i už v tak mladém věku je skvělým manipulátorem. Umí si věci otočit ve svůj prospěch. Co ale nezvládá, jsou city, které se v něm začínají probouzet. Přičemž sám sebe stále přemlouvá, že to tak není. Že to i nadále dělá jenom kvůli sobě. A je proto úplně skvělé, že je kniha psaná z pohledu Snowa. Protože samotné Hladové hry, jsou jenom začátek. A když přijdou první pochybnosti, je třeba se rozhodnout, zda to za to stojí nebo zda nebyl původní plán možná lepší…
Čili problém v knize není příběh. Je to prostě zrození tohohle velkého, mocného, krutého a přes mrtvoly jdoucího budoucího Snowa. Je to začátek jeho příběhu, v podstatě tady sledujeme origin záporáka. Navíc z jeho pohledu. Takže je to tedy dost depresivní čtení. A vždy, když se ukáže jiskřička naděje, je zašlapaná nejen dějem, ale zároveň působí ta znalost věcí budoucích. Největší otázkou je to, zda obsah knihy unese změnu formátu v podobě filmu. A zda si film pořádně užije každý, kdo má rád žánr, nebo pouze zarytý fanoušek série. Jak se tady povedla adaptace knihy Balada o ptácích a hadech?
I’m there, I’m everywhere… Filmová Balada o ptácích a hadech…You Can’t Catch Me Now
Co udělá velkou radost je fakt, že se adaptace věrně drží své předlohy. Tak moc, až jsem sama sebe přistihla, že se častokrát usmívám už dopředu, nad scénou budoucí. Byla jsem vtažená možná ještě víc než na sto procent a užila si každou minutu s postavami. Ano, ve filmu jsou přesně stejné pasáže jako v knize. Včetně rozhovorů postav. Je to jako sledovat rozpohybovanou knihu skoro jenda ku jedné. Až na některé momenty, kdy to kvůli změně formátu nešlo. O to víc na druhou stranu ve filmu vyniknou jednotlivé herecké výkony.
Na Baladě je vidět, že scénář byl nejspíš psán s knihou v druhé ruce (a možná po ní i občas plácla sama Suzanne Collins, která se podílela na produkci). Stejně jako český překlad, který využíval knihu, aby všechno sedělo přesně tak, jak má. Má tedy smysl všechno to stejné vidět znovu pokud jste četli knihu? Rozhodně ano. Má smysl to vidět poprvé, pokud jste nečetli knihu? Myslím, že ano, ale možná si Baladu o ptácích a hadech tolik neužijete a bude na vás na vstřebání moc vjemů.
A protože jsem děj už (poměrně obšírně…já vím!) rozebrala výše, teď to vezmeme z jiného úhlu. Takže pokud si nejste jistí, zda je Balada o ptácích a hadech pro vás po stránce obsahu, podíváme se na technickou stránku filmu, který je jako v knize rozdělen na tři části. Trenér, stipendium, mírotvůrce. Protože všechny ty části skvěle fungují v rámci nastolení situace, sestupu postav a rozpadu všeho, co zbylo.
Úvod se přesně takový, jaký má být. Snowa potkáváme ve fázi, kdy má všechno nalinkováno a je odhodlaný věci dotáhnout do cíle. Jak kvůli babičce, tak kvůli Tigris. Pro začátek bys mohl věřit, že mám naději na vítězství… A právě zde se začne všechno komplikovat. V moment, kdy se střelka kompasu ne vychýlí, ale ona se začne zběsile otáčet a ne a ne jí zatavit. A do toho se jako nebezpečný had připlazí Lucy Gray se svým srdcem vloženým do slov písní. Ale pozor na sníh, který může všechno dobré zakrýt. Lucy Gray, která působí jako rušivý prvek vlastně úplně všemu. A je už v téhle fázi příběhu skvěle pozorovat samotnout Tigris, která má být jakýmsi posledním majákem svého bratrance Coriolana. Jak i ona začíná pochybovat. A nejenom o důvodu Hladových her, ale zároveň i o zbytku své rodiny…
Střední část filmu věnovaná aréně, je poměrně drsná. Můžete zapomenout na pořádné zbraně a dobré jídlo. Je to čistě o přežití. Uteč! Uteč! A nejenom o přežití samotného Lucy Gray. Ale i samotného Coriolana, který si už přestává být jistý jasnou motivací svých činu a zároveň se bojí, zda ho jeho malé hádě nezneužívá úplně stejně. Nemůžu zpívat jen tak, zpívám, co cítím. Ale občas se musí trochu podvádět k zjištění pravdy.
Závěrečná část filmu je už trochu ošidná. Ne kvůli ději, ale směrem k divákovi. Co od nějvyžaduje. Důvěra je důležitější než láska. Protože se tady ještě víc pracuje s písněmi samotnými. Přeci jen, Lucy Gray je muzikantka. Jinak se vyjádřit neumí. Proto je zároveň poslední třetina tak emočně náročná. A proto je důvod zmínit herecké obsazení. Tom Blyth jako Coriolanus si mě herecky získal nejvíc právě tady. Kvůli absenci vnitřního rozebrání písní Lucy Grey je všechno závislé právě hercích. Je to v jejich tvářích. A já doufám, že si v budoucnu Toma Blytha užiju ještě v hodně rolích. A když dám stranou všechny věci kolem Rachel Zegler za poslední rok, nejde napsat nic jiného, že je ve své roli dokonalá. Herečku jsem si tehdy ve West Side Story hodně oblíbila. Právě ty její drobné posunky ze strany Lucy Grey, když vnímá, že všechno není tak, jak to na první pohled vypadá. Čemuž dost pomáhá i práce s kamerou, která je v těch okamžicích pokroucená úplně stejně jako naši hrdinové.
Ta nevědomost tě přivede k šílenství. Možná právě proto je závěrečná část nejdůležitější a nejsilnější k pochopení všeho. Ano, pokud jste hudbu vnímali jako hudební čísla a pouze je protrpěli, nebudete mít šanci pochopit konec. A je jedno, zda jste předlohu četli nebo ne. A pokud vás ani tohle nezvládlo vyděsit, posečkejte v kině přes závěrečné titulky. Titulní k filmu je naprosto geniální. Jistě Can’t Catch Me Now si můžete poslechnout i doma. Ale už dlouho se mi nestalo, že bych v závěrečných titulcích slyšela píseň, která je v podstatě epilogem celého příběhu, dokonale doplňuje původní texty. A oto víc zpětně umocňuje závěrečnou scénu v lese…
Stojí za návštěvu kina?
Pokud už přistoupíte na způsob vyprávění, Baladu o ptácích a hadech si užijte. Film vás totiž nenechá ani ani vteřinu vydechnout a na svém konci emočně rozdrtí. Za sebe se těším, až budu mít možnost vidět znovu, jak již naznačuje celá recenze filmu Balada o ptácích a hadech.
Hodnocení: 10/10
Tohle byla naše recenze filmu Hunger Games: Balada o ptácích a hadech, na který můžete zajít do kina. Další recenze si můžete přečíst na našich stránkách.
Zdroj titulního obrázku: Lionsgate
